ODJEZD

Letadlo se právě teď (24.1.2020 v 10:19) odlepilo od země a ladným obloukem stoupá k obloze...už není cesty zpět.

Před pár dny to na mě celé dolehlo. Začala jsem být pořádně ve stresu. Zvládnu sama letět letadlem? Zvládnu se vůbec sbalit? Zvládnu opustit všechny ty lidi tady? Rodinu? Kamarády? A co když mě moje hostitelská rodina nebude mít ráda? Zapadnu tam vůbec?

Pokaždé jsem se ale rozhodla na to nemyslet a snažila jsem se soustředit spíše na balení. Protože upřímně, sbalit se na půl roku není nic jednoduchého a může to zabrat pár dní.

Nakonec ale muselo přijít i loučení. Těch posledních pár chvil jsem si s rodinou a přáteli snažila užít naplno. A znovu jsem si uvědomila, jak strašně je mám všechny ráda a jak strašně mi budou všichni chybět. Došlo i na slzy. Proč to vlastně dělám, když je to takové utrpení? Seděla jsem v autobuse (který mířil na Vídeňské letiště) a měla jsem chuť dojít za řidičem a říct mu, aby mě dovezl zpátky domů. Neudělala jsem to. Tak snad si to nebudu vyčítat.

Na letiště jsem dorazila v jedenáct hodin večer - moje letadlo odlétalo až druhý den ráno, takže jsem noc strávila na letišti. Sama. Trvalo mi hodinu, než jsem se tam zorientovala. Nakonec jsem si úplně vyřízená sedla na zem (všude jinde bylo obsazeno). Připadala jsem si jako bezdomovec. Vlastně jsem byla bezdomovec! Ve dvě hodiny v noci jsem konečně usnula.

No, a teď už sedím v letadle - několik kilometrů nad zemí.